The Last Lecture

Velmi pěkný životopis, který mi doporučila ChatGPT. Vypráví o profesorovi, kterému je diagnostikována rakovina s tím, že mu zbývá jen zhruba rok života. I přesto je knížka psaná velmi vtipně a optimisticky, což mi přijde skvělý.

Zpětně si také uvědomuji, jak moc je celá knížka protkaná vděkem za všechno, co se mu v životě dělo. Za jeho rodiče, za jeho ženu, za lekce které mu svět udělil. S tím velmi souzním.

Níže najdeš myšlenky, které mi přišly něčím zajímavé, či užitečné:

## The parent lottery

Randy v knížce projevuje velký vděk za své rodiče. Jeho taťka byl medik v 2. světové válce a dokonce dostal medaili, což zjistili, až když prozkoumali jeho pozůstalosti. Je obdivuhodné, jak moc byl v tomto skromný (nebo chtěl zapomenout?).

Oba jeho rodiče dělali spoustu charitativních činností a byly na Randyho poměrně přísní. Vybavuje si, jak ho jednou vzali do cirkusu a od té doby už dlouho ne, protože prý “Už přece ví, jak cirkus vypadá”. Já v tom ale především vidím, že jim šlo o to, aby pořád poznával něco nového a nezůstával u jedné věci.

Jak vnímat kritiku

Randy často ve své knize zmiňuje jeho fotbalového trenéra Grahama, který na jejich tým byl vždy hodně přísný. No a často i přímo na něho. Když Randymu něco nešlo, musel to hodněkrát opakovat a pak na konci tréninku ještě dělat kliky navíc. V jednom extrémním případě za ním přišel jeden z asistujících trenéru a řekl mu: “Kouč ti dává hodně zabrat, co? To je ale dobře, víš. Kdyby už tě ignoroval a přehlížel tvé chyby, tak by to znamenalo, že mu na tobě už nezáleží, že to s tebou vzdal. To, že ti dává sodu znamená, že věří, že se můžeš hodně zlepšit.” Mně osobně to přijde jako moc pěkný pohled na věc.

Obecně Coach Graham na ně byl často hodně přísný, až tak, že by si na něj prý v dnešní době američtí rodiče stěžovali. Randy píše, že ho to trochu mrzí, že jsou děti teď tak zhýčkané. Snaží se tedy vlastní děti vést ke sportu a to ne kvůli tomu, aby se naučili ty konkrétní sporty, ale hlavně principy jako vytrvalost, spolupráce a řešení těžkých situací.

Soda on the backseat

V této kapitole píše o tom, jak bral děti své sestry na výlet ve svém kabrioletu. Ségra jim začala vysvětlovat všechna možná pravidla, co musí dodržet. Že mají dávat bacha na jeho nové auto, pořádně si otřít boty než vlezou dovnitř atd. Randy si řekl, že po těch dětech chce moc a že je dost možné, že si stenjně nedokáží pomoct a nějak mu to auto zašpiní. Jsou to přece děti. No a tak vzal limču a rozlil ji na zadní sedačky a řekl, že teď už se nemusí bát, že to je stejně už špinavý. Myšlenka za tím je, že občas se až příliš moc staráme o věci, ale nejdůležitější jsou nakonec lidi.

Výchova děti

Zajímavá myšlenka o výchově dětí je to, že se snaží dětem vštípit, že umět klást správné otázky je občas důležitější, než znát na všechno odpověď. Vštěpuje dětem, aby se neptali pouze “Proč?”, ale formulovali otázku jako celou plnohodnotnou větu ve stylu “Proč tohle a tohle funguje takhle a takhle?”. Obecně se snaží omezovat jedno slovné otázky.

Líbí se mi také, že klade důraz na to, aby jeho děti sledovali své sny a nesnažili se zjistit, co by byl býval po nich chtěl on, aby dělaly. V knize píše, že chce, aby se jeho děti cítili, že stojí za nimi, ať už si vyberou jakoukoliv cestu.