Milý Davide,

tento blog post patří Tobě, stejně jako dnešní den. Dvacet pět už je pořádná číslovka, ale jako hobit bys ještě stále nebyl plnoletý, takže neteskni, stáří na tebe stále nemá.

Jsem vděčný za tu spoustu krásných zážitků, které už spolu máme. Zrovna před pár týdny zpátky jsme vzpomínali na naši společnou dovču do Japonska a jestli se správně pamatuji, tak jsi říkal, že se ti teď při pohledu zpátky nejvíce líbila ta malá poštovní vesnička, kterou jsme navštívili zhruba v polovině našeho epického putování. Nechť tedy její krásně syté zelené barvy a tvá sexy postava zpestří toto zákoutí webu!

Jelikož jsem si teď uvědomil, že jsem špatně tuto vesničku ve své hlavě nazýval Kamakura, i když se ve skutečnosti jmenuje Tsumago, tak se dost možná pletu. Třeba si přeci jen myslel tu Kamakuru… Teď se cítím asi nějak tak, jako ty na následujícím obrázku:

Každopádně se těším na to, co spolu ještě prožijeme, kolik zemí procestujeme a kolik jednou budeme zvedat na benči. Věřím, že to bude jízda, máme toho ještě spoustu před sebou. Našim společným dnům teprve vychází slunce, přesně jako tady na Fuji:

V neposlední řadě bych ti chtěl vyjádřit velký vděk za to, že tě mám. Jsi opravdový kamarád, se kterým se cítím sám sebou a prostě dobře. A ještě krásnější je to, že s tebou můžu sdílet i své koníčky - sport, nerdění o vědě a všem možném, hudba a mnoho dalšího.

Na úplný závěr bych si sem dovolil napsat jeden citát, u kterého si vždy vzpomenu na tebe:

„Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá, když ji zapomeneš.“

VŠECHNO NEJLEPŠÍ! 🎉